Více půjček najednou: co to udělá s bonitou i rozpočtem

Právní odpověď je jednoduchá: ano. Žádný předpis nestanoví, kolik úvěrů smíte mít naráz, ani nezakazuje, aby vám vedle sebe běželo několik smluv. Zcela běžně tak jedna domácnost splácí hypotéku, k tomu spotřebitelský úvěr na auto a používá kontokorent nebo kreditní kartu. Počet závazků sám o sobě není nic protiprávního a poskytovatel vás kvůli němu nemůže odmítnout automaticky, jen proto, že už nějaké půjčky máte.

Každou novou žádost ale musí poskytovatel posoudit z hlediska vaší schopnosti splácet. Ukládá mu to § 86 zákona č. 257/2016 Sb.: před uzavřením smlouvy má povinnost prověřit vaši úvěruschopnost, a to i s ohledem na závazky, které už máte. Do posouzení tedy vaše stávající splátky patří a poskytovatel k nim musí přihlédnout. Jak takové posouzení probíhá a co všechno do něj vstupuje, rozebírá samostatný přehled jak probíhá posouzení úvěruschopnosti. Vyjde-li z něj důvodná pochybnost, že další splátku zvládnete, poskytovatel úvěr poskytnout nesmí.

Právě tady se rozchází „smím" a „zvládnu". To, že mít víc půjček je z pohledu zákona v pořádku, ještě neznamená, že je unese váš rozpočet. Poskytovatel posuzuje riziko z pohledu své pohledávky a zákonné povinnosti; důsledky nezvládnutých splátek ale ponesete především vy — v podobě prodlení, sankcí a záznamu v registru. Odpovědnost za rozhodnutí, jestli si další závazek vzít, tak zůstává na vás bez ohledu na to, že vám ho někdo schválí.

Z tohoto pohledu je i zamítnutí formou ochrany. Posouzení úvěruschopnosti podle § 86 neslouží jen věřiteli, ale i vám: má zabránit tomu, aby si lidé nabírali dluhy, které nemohou splatit. Když vás poskytovatel odmítne kvůli vysokému zatížení stávajícími splátkami, není to šikana, ale signál, že další půjčka by vás pravděpodobně dostala do potíží. Takový signál se vyplatí brát vážně a spíš než hledat jiného, benevolentnějšího věřitele se zamyslet nad tím, proč peníze potřebujete.

Bonita je zjednodušeně řečeno obraz vaší schopnosti splácet — souhrn toho, jak vysoký a stabilní máte příjem, jaké máte výdaje a závazky a jak jste dosud spláceli. Každý další úvěr do tohoto obrazu zasáhne, protože ukrojí část příjmu, kterou byste jinak měli volnou. I bezvadně splácená půjčka proto vaši bonitu z pohledu dalšího věřitele snižuje: peníze, které posíláte na její splátku, už nemůžete použít na splátku novou.

Aby poskytovatelé toto zatížení uměli změřit, pracují s poměrovými ukazateli. Nejdůležitější z nich porovnává výši splátek s příjmem — označuje se jako DSTI a vyjadřuje, jaká část vašeho čistého měsíčního příjmu odchází na splátky všech úvěrů. Čím je toto číslo vyšší, tím méně vám po zaplacení splátek zbývá a tím rizikovější se z pohledu věřitele jevíte. Přidání další půjčky DSTI zvyšuje, takže každý nový závazek zhoršuje vaši pozici při žádosti o ten následující.

Druhý používaný ukazatel se dívá na celkovou výši dluhu. Poměr celkového zadlužení k příjmu se označuje jako DTI a říká, kolikanásobek ročního čistého příjmu tvoří souhrn všech vašich dluhů. Zatímco DSTI ukazuje měsíční zátěž, DTI vypovídá o celkovém objemu závazků, který na sobě nesete. Oba pohledy se doplňují: můžete mít zvládnutelnou měsíční splátku, a přitom vysoký celkový dluh, nebo naopak.

Poskytovatel ale nehodnotí jen čísla z těchto poměrů. Do posouzení vstupuje i historie splácení, stabilita a doložitelnost příjmu, délka pracovního poměru a další okolnosti. Několik řádně splácených úvěrů může vaši úvěrovou historii dokonce podpořit, protože doloží, že závazky zvládáte. Platí to ale jen do chvíle, než celkové zatížení překročí mez, za kterou se z historie spolehlivého plátce stává obraz přetíženého rozpočtu. Co všechno o vás poskytovatel zjišťuje, shrnuje sekce registry a bonita.

DSTI spočítáte tak, že sečtete všechny své měsíční splátky úvěrů a výsledek vydělíte čistým měsíčním příjmem. Výsledek se obvykle uvádí v procentech. Pokud tedy na splátky posíláte 12 000 Kč a čistý příjem je 40 000 Kč, je váš DSTI 12 000 ÷ 40 000 = 0,30, tedy 30 %. Do splátek se přitom počítají i limity kreditní karty a kontokorentu, protože i z nich může vzniknout pravidelná splátková povinnost. Čím vyšší DSTI, tím menší část příjmu vám zůstává na běžný život a nečekané výdaje.

DTI se počítá podobně, jen porovnává jinou dvojici čísel: celkovou výši všech dluhů dělíte ročním čistým příjmem. Výsledek je násobek, ne procento — hodnota 5 znamená, že vaše dluhy odpovídají pětinásobku toho, co za rok čistého vyděláte. Velkou roli v tomto ukazateli hraje hypotéka, která umí DTI vyšroubovat vysoko, i když je její měsíční splátka rozložená do mnoha let a sama o sobě únosná. Proto se DTI posuzuje spolu s DSTI, ne místo něj.

Konkrétní hranice, od které je zatížení příliš vysoké, není pro spotřebitelské úvěry stanovena paušálně — poskytovatel má povinnost posoudit úvěruschopnost individuálně podle § 86. U úvěrů na bydlení může navíc horní hranice těchto ukazatelů stanovit Česká národní banka jako nástroj obezřetnosti, takže se pravidla mohou v čase měnit. Jako orientační vodítko pro vlastní rozpočet se často uvádí, že by souhrn splátek neměl překročit zhruba 40 % čistého příjmu, tato mez ale není zákonná a slouží jen k odhadu.

Svůj DSTI si spočítáte i sami během chvíle, stačí sečíst splátky a podělit je čistým příjmem. Pomůže vám s tím kalkulačka rodinného rozpočtu, do které zadáte příjmy, výdaje i splátky a uvidíte, kolik vám po jejich zaplacení reálně zbývá. Když si toto číslo spočítáte ještě před podáním žádosti o další půjčku, získáte střízlivější představu o tom, jestli má vůbec smysl žádat — a jestli by vám případný nový závazek neublížil víc, než pomohl.

Poskytovatel se při posouzení nespoléhá jen na to, co mu sami uvedete. Nahlíží do úvěrových registrů, které evidují vaše závazky napříč bankami i nebankovními společnostmi. V nich je vidět, kolik úvěrů máte, jaké jsou jejich zůstatky a jak je splácíte, včetně případných prodlení. Přehled toho, které registry existují a jaká data obsahují, najdete v sekci registry a bonita. Skrýt stávající závazky před dalším věřitelem tak prakticky nejde.

Kromě samotných úvěrů registry zaznamenávají i dotazy poskytovatelů — tedy fakt, že jste někde žádali o půjčku a věřitel si vás v registru prověřoval. Jednotlivý dotaz nic neznamená, ale několik dotazů v krátké době vytváří obrázek člověka, který obchází poskytovatele a shání peníze za každou cenu. Takový vzorec působí rizikově i tehdy, když všechny své stávající úvěry splácíte bez jediného zaškobrtnutí, protože naznačuje tlak na hotovost.

Záznamy v registru přitom nejsou jen o negativech. Řádně a včas splácené úvěry vytvářejí pozitivní úvěrovou historii, která poskytovateli dokládá, že se závazky umíte zacházet. Prázdná historie někdy paradoxně komplikuje schválení víc než historie s několika bezvadně splacenými půjčkami. Rozhodující ale zůstává celková rovnováha: pozitivní historie pomáhá jen do chvíle, než souhrn splátek přeroste únosnou mez.

Praktický důsledek je jednoduchý. Nepodávejte žádosti „na zkoušku" u víc poskytovatelů naráz v naději, že to někde vyjde — v registru po sobě zanecháte stopu, která vaši pozici zhorší. Rozumnější je předem střízlivě odhadnout vlastní zatížení, případně si nezávazně ověřit šance u jednoho poskytovatele a teprve pak podat řádnou žádost tam, kde má reálnou naději na úspěch. Méně dotazů rozložených s rozmyslem působí lépe než salva žádostí během pár dní.

První věc, kterou byste u více půjček měli udělat, je sečíst všechny splátky do jednoho čísla. Dokud jsou rozeseté u různých věřitelů a odcházejí v různé dny, jednotlivě vypadají zvládnutelně a jejich skutečná váha se snadno podcení. Teprve součet ukáže, kolik z výplaty reálně každý měsíc zmizí ještě dřív, než začnete platit nájem, energie a jídlo. To je částka, se kterou musíte při úvahách o další půjčce pracovat.

Druhým krokem je porovnat tento součet s čistým příjmem a podívat se, kolik vám zbývá. Kolik procent příjmu je ještě únosné poslat na splátky, rozebírá na partnerském webu podrobněji text o tom, kolik procent příjmu má maximálně tvořit splátka. Obecně platí, že čím větší část výplaty splátky spolknou, tím tenčí je polštář pro nečekané výdaje. Vlastní rozpočet si můžete rozkreslit v kalkulačce rodinného rozpočtu a hned uvidíte, jestli vám po splátkách zbývá dost, nebo balancujete na hraně.

S rostoucím počtem smluv navíc přichází ztráta přehledu. Různí věřitelé, různé dny splatnosti, různé částky a různé účty — čím víc jich je, tím snáz některou splátku přehlédnete nebo si spletete termín. Zapomenutá splátka přitom není maličkost: spustí upomínky, úroky z prodlení a po čase i zápis o prodlení v registru. Přehlednost není jen otázka pohodlí, ale i prevence zbytečných sankcí.

Nejzávažnějším rizikem kumulace je dominoefekt. Když se váš rozpočet opírá o to, že vše klape přesně, stačí jediný výpadek — nemoc, oprava auta, pozdní výplata — a nezvládnete zaplatit hned několik splátek naráz. Jedno zaškobrtnutí se tak přelije do prodlení u víc smluv současně a problém se násobí. Právě takhle se roztáčí spirála, kterou popisuje stránka dluhová past: čím víc souběžných závazků máte, tím křehčí je celá stavba.

Ilustrativní příklad. Domácnost s čistým měsíčním příjmem 45 000 Kč splácí tři úvěry: 6 500 Kč za auto, 3 000 Kč za spotřebitelský úvěr a 2 500 Kč měsíčně na kreditní kartě. Součet splátek je 12 000 Kč, takže poměr splátek k příjmu vychází 12 000 ÷ 45 000 ≈ 0,27, tedy zhruba 27 %. To je zatížení, které řada domácností ještě unese, pokud jí zbývající příjem stačí na běžné výdaje i drobnou rezervu.

Ilustrativní příklad. Kdyby si tato domácnost vzala další půjčku 150 000 Kč se splatností čtyři roky a obecnou sazbou 9,9 % p.a., vyšla by měsíční splátka při zjednodušeném anuitním propočtu přibližně na 3 800 Kč. Souhrn splátek by tím vzrostl na 15 800 Kč a poměr splátek k příjmu na 15 800 ÷ 45 000 ≈ 0,35, tedy zhruba 35 %. Na papíře pořád nejde o extrémní číslo, prostor v rozpočtu se ale citelně zúžil.

Rozdíl mezi 27 a 35 % vypadá malý, v korunách ale znamená, že domácnosti každý měsíc ubude téměř 4 000 Kč, které dřív mohla odkládat nebo použít na nečekané výdaje. Právě tenhle smrsklý polštář je zrádný: dokud vše běží hladce, splátky se stíhají, jenže při první větší nenadálé ráně — poruše, výpadku příjmu — už není z čeho ubrat a hrozí prodlení hned u několika závazků. Vyšší poměr splátek k příjmu také snižuje šanci, že by domácnosti někdo schválil ještě další úvěr.

Uvedená čísla jsou ilustrativní a zjednodušená, sazba 9,9 % p.a. je obecná a nepatří žádné konkrétní firmě; slouží jen k tomu, aby bylo vidět, jak se poměr splátek k příjmu s každým dalším závazkem posouvá. Ve vlastní situaci si dosaďte skutečný příjem a reálné splátky a spočítejte poměr sami — získáte tím střízlivější podklad pro rozhodnutí než z pocitu, že „jedna splátka navíc se snad ještě vejde".

Když se vám splátky množí a přestáváte v nich mít pořádek, nabízí se konsolidace půjček — spojení více úvěrů do jediného. Věřitel splatí vaše dosavadní závazky a vy pak splácíte jen jednu půjčku, v jeden den a jedné firmě. Cílem je zpřehlednit rozpočet a zpravidla i snížit měsíční splátku tím, že se dluh rozloží do delší doby. Právě přehlednost a nižší měsíční zátěž bývají hlavním důvodem, proč lidé ke konsolidaci sahají.

Konsolidace má ale i druhou stranu, kterou je potřeba vidět. Nižší měsíční splátka totiž často vzniká hlavně prodloužením doby splácení, a to znamená, že úrok platíte déle. V součtu tak můžete za celý úvěr zaplatit víc než na původních půjčkách, přestože každý měsíc odešle z účtu méně peněz. Výhodná je konsolidace tehdy, když skutečně snižuje sazbu nebo když vám nižší splátka umožní vyhnout se prodlení; nevýhodná, když jen roztáhne levné závazky na delší dobu za vyšší celkový úrok.

Existuje jeden vzorec, u kterého je namístě zpozornět: řetězení půjček. Tak se označuje situace, kdy si člověk bere nový úvěr hlavně proto, aby z něj zaplatil splátku toho předchozího. Navenek se tím problém na chvíli vyřeší — splátka je uhrazená a je klid. Ve skutečnosti ale celkový dluh neklesá, nýbrž roste, protože k původní jistině přibývají další náklady nové půjčky. Každé takové kolečko situaci zhoršuje.

Máte-li víc závazků a nechcete je hned spojovat, je nejdůležitější mít nad nimi pořádek. Základem je jednoduchý soupis: u každé půjčky si poznamenejte věřitele, výši splátky, den splatnosti a aktuální zůstatek. Takový přehled na jednom místě vám okamžitě ukáže, kolik měsíčně platíte a kdy, a odhalí i to, které závazky jsou nejdražší nebo nejblíž doplacení. Bez něj se v několika smlouvách snadno ztratíte.

Některé signály jasně napovídají, že přidávat další půjčku není dobrý nápad. Patří k nim situace, kdy už teď splácíte na hraně a na konci měsíce vám nezbývá téměř nic, kdy si na splátky občas musíte půjčit jinde nebo kdy poměr splátek k příjmu atakuje či překračuje únosnou mez. Pokud se v něčem z toho poznáváte, další závazek problém nevyřeší, jen ho zvětší.

Podstatné je i to, na co by další půjčka měla jít. Rozdíl je mezi úvěrem, který vám něco dlouhodobě přinese nebo umožní, a půjčkou, kterou byste kryli běžný provoz domácnosti — nájem, jídlo, energie. Půjčovat si opakovaně na běžné výdaje je varovný signál, že příjmy dlouhodobě nestačí na výdaje, a další splátka takový nepoměr jen prohloubí. To se neřeší úvěrem, ale úpravou rozpočtu nebo navýšením příjmu.

Zvažte také, jestli nový závazek nepřekročí hranici, za kterou už rozpočet ztrácí pružnost. Spočítejte si, kolik by vám zbylo po zaplacení všech splátek včetně té nové, a představte si, jak byste na tuto částku vyšli při výpadku příjmu nebo větším nečekaném výdaji. Pokud by odpověď byla „nijak", je to jasné znamení, že prostor pro další půjčku ve vašem rozpočtu není, i kdyby vám ji někdo schválil.

Než sáhnete po dalším úvěru, projděte i alternativy. Nákup, který nespěchá, se dá odložit a mezitím na něj našetřit; jednorázový výdaj někdy pokryje vytvořená rezerva; a pokud jde o překlenutí krátkého výpadku, může být lacinější dohodnout se s věřitelem stávající půjčky než uzavírat novou. Další závazek by měl být promyšlené rozhodnutí s jasným účelem a spočítanou únosností, ne reflexivní reakce na to, že zrovna chybí peníze.

Kolem více souběžných závazků se opakují stejné omyly a většina z nich vzniká z toho, že člověk hodnotí každou půjčku zvlášť, ne dohromady. Nejčastější chybou je posuzovat jednotlivou splátku jako zvládnutelnou, aniž by ji přičetl k těm ostatním — teprve součet ukáže skutečné zatížení rozpočtu. S tím souvisí i podcenění rezervy: rozpočet napjatý na doraz nemá jak vstřebat nečekaný výdaj, a právě ten pak spustí prodlení.

Druhá skupina chyb se točí kolem žádostí a registrů. Podávat naráz žádosti u více poskytovatelů „ať to někde vyjde" zanechává v registru stopu, která vaši pozici zhorší, a zamlčovat stávající závazky nemá smysl, protože je poskytovatel stejně vidí. Nepravdivé nebo neúplné údaje v žádosti navíc mohou vést k jejímu zamítnutí. Poctivý a střízlivý odhad vlastní situace je spolehlivější než snaha vypadat méně zadluženě, než ve skutečnosti jste.

Nejzávažnější chybou je řešit potíže se splácením další půjčkou. Řetězení závazků dluh nezmenší, jen ho odsune a prodraží, a je jednou z hlavních cest do dluhové spirály. Stejně tak se vyplatí nepřehlížet konsolidaci jen proto, že „nějak to zatím jde" — když už přehled o splátkách ztrácíte, bývá řízené spojení do jedné splátky lepší volbou než čekání, až něco praskne. Další procesní návody kolem úvěrů a jejich úprav shrnuje přehled průvodců.

Když se těmto chybám vyhnete, dají se i dvě nebo tři souběžné půjčky zvládnout bez potíží. Sečtěte si všechny splátky, porovnejte je s příjmem, držte si rezervu a sledujte celkový dluh, ne jen jednotlivé měsíční částky. A jakmile ucítíte, že vám splátky přerůstají přes hlavu, řešte to co nejdřív — přehledem, konsolidací nebo dohodou s věřitelem, ne dalším úvěrem na dosplácení toho předchozího.